30. 8. 2016
Rozhovor s panem Ptáčkem
V pátek 26. 8. 2016 byla na hořickém kopečku zakončena 7. divadelní sezóna, ve které pohádkové bytosti vedené panem Ptáčkem odehrály 102 představení. Přinášíme vám exkluzivní úryvek rozhovoru redaktorky Lucie Heischmannové z časopisu Herecká sounáležitost s panem Ptáčkem, který bilancoval letošní léto.
Redaktorka: Jaké to letos bylo?
Ptáček: Ale jó, šlo to.
Jak vám přálo počasí?
Přálo.
Museli jste rušit nějaké představení?
Ráno 12. července pršelo, foukal vítr a bylo 10 °C. Přesto přišlo 30 lidí, že chtějí vidět I. Hamižný sportovní hry. Tak jsme to odehráli, ale odpolední dvě představení jsme už museli zrušit, protože jsme klepali kosu.
A co druhý srpnový týden, kdy po celý týden vládly teploty kolem 12 °C?
To jsme odehráli všechno. Obdiv patří panu Ptáčkovi, který nařídil odehrát všechna představení, i když mu křehly prsty. Je to bourák, tedy jsem.
Zastihla vás nějaká bouřka?
Letos ani jednou, což mě mrzí, protože to mám nejradši, jak lidi utíkají z lesa a my představení dohráváme v průtrži třeba jen pro pět promáčených diváků.
Co vás nejvíc rozesmálo?
Když při I. Hamižný sportovních hrách představuji Trinidad a Tobago, kde u vlajky stojí dva kluci. Tentokrát tam stál jenom jeden a já se ptal: „Trinidade, kde máš Tobago?" On pokrčil rameny a řekl: „Já jsem Kuba.“
Co vás nejvíc vyděsilo?
Před I. Hamižný sportovními hrami mě jeden chlapec prosil, jestli by mohl hrát hlavní hvězdu Jožku sportovce. Tak jsem souhlasil, ale po střelbě, když se měla předávat zlatá medaile, najednou zmizel. Ukázalo se, že z toho, že bude hrát hlavní roli, dostal takový stres, že si musel odskočit dolů do restaurace na záchody. Vrátil se až těsně před startem chůze, ale při gymnastice musel znova. Naštěstí v gymnastice startovat nemusel.
Stal se nějaký průšvih?
Na úplně posledním představení léta měl jít dřevorubec na scénu a zjistil, že si zapomněl motorovou pilu dole v šatně.
Jak jste to vyřešili?
Dřevorubec pověřil jeptišku, která byla náhodou nedaleko, ať začne krákat, což je signál pro ostatní, že něco není v pořádku, a ať pozdrží scénu, a běžel pro pilu dolů do šatny. Trvalo mu 5 minut, než se vrátil.
Co se mezitím dělo?
Uhlík s Karkulkou vyprávěli vtipy. Naštěstí to byla derniéra, takže to vypadalo, že to k tomu patří.
Vynadal jste mu?
Ne. Po celé léto byl bezchybný a je to bourák.
Co vás nejvíc překvapilo?
Stejně jako každý rok, že se diváci smáli na místech, kde bych to vůbec neočekával a naopak.
Můžete uvést nějaký příklad?
Musím?
Měl byste.
Tak třeba když jsem v I. Hamižný sportovních hrách řekl, že se bude střílet na černobílý terč. Diváci se podívali přes louku a najednou uviděli, že vedle černobílého terče stojí černobílá jeptiška s praporkem. To se smáli úplně vždycky. To rozesmálo i nesmějící se mrtvolky.
Vždyť je to skvělý fór. To jste čekal, že se smát nebudou?
Ale jó, právě proto to bylo takhle vymyšlené, ale netušil jsem, že to bude takováhle pecka.
A u čeho se naopak nesmáli?
Třeba dopisům, které čtu na začátku broučka Kakadíka. Minulý rok se tomu smáli pokaždé a letos skoro vůbec.
Čím si to vysvětlujete?
Záleží na tom, jak se to sejde. Možná to bylo tím, že minulý rok na Broučka Kakadíka chodili diváci, co nás znají, protože to byla novinka, a ti už vědí, do čeho jdou a reagují hned od začátku. Letos na Broučka Kakadíka chodili spíše diváci, kteří nás neznali a těm trvá tak dvě scény, než pochopí, že je to zábava i pro dospělé, a než se chytnou.
Zmínil jste nesmějící se mrtvoly. Co si pod tím máme představit?
My diváky a potažmo i představení dělíme do tří skupin. Plusoví jsou ti, kteří se smějí pořád a všemu, nuloví jsou průměrní, ti smějí jen tak trochu a pak jsou mínusové mrtvolky, které se nesmějí vůbec a jen tupě koukají.
Myslíte tím, že máte tupé diváky?
Ale vůbec ne! Víte, na konci kolikrát zjistíme, že jsou chápaví stejně jako ti rozchechtaní a představení je vlastně hodně baví. Jenže na to přijdeme až při rozhovoru po představení, když už je po všem.
A jací byli diváci letos?
Bylo dost plusových i mrtvolek. Zažil jsem představení Bajaja vs. drak 3D, kde se diváci chechtali od začátku do konce, takové představení nás nabíjí. A pak jsme hráli to stejné o týden později a bylo od začátku do konce hrobové ticho. To zase vysává.
Chtěl byste někomu poděkovat?
Starostovi Hořic na Šumavě. Bez něj bychom nemohli fungovat. Pak osazenstvu občerstvení dole v amfiteátru, kteří nás i naše hosty po celé léto vykrmovali a udržovali tak naživu. Pak tomu, kdo vymyslel lívance s cukrem a skořicí, pak nejvěrnějším fanouškům za dárky, kterými nás zásobovali, a v poslední řadě všem pohádkovým bytostem a sestrám Řádu biletářek soudného dne, protože všichni byli po celé léto úplně bezchybní a strašně fajn jako já.
Neříkejte, že nenastala ponorka?
Nenastala! Víte, s takovými lidmi se prostě nedá potopit a plout pod vodou.
Co plánujete?
To vám řeknu příště.
Kompletní dvacetistránkový rozhovor naleznete v říjnovém čísle časopisu Herecká sounáležitost, které vychází 3. října 2016. Dozvíte se v něm mimo jiné, kdo byl odjakživa Ptáčkovým vzorem, komu leze na nervy a kam chodí na ryby. Žádejte u svých stánkařů.
Redaktorka: Jaké to letos bylo?
Ptáček: Ale jó, šlo to.
Jak vám přálo počasí?
Přálo.
Museli jste rušit nějaké představení?
Ráno 12. července pršelo, foukal vítr a bylo 10 °C. Přesto přišlo 30 lidí, že chtějí vidět I. Hamižný sportovní hry. Tak jsme to odehráli, ale odpolední dvě představení jsme už museli zrušit, protože jsme klepali kosu.
A co druhý srpnový týden, kdy po celý týden vládly teploty kolem 12 °C?
To jsme odehráli všechno. Obdiv patří panu Ptáčkovi, který nařídil odehrát všechna představení, i když mu křehly prsty. Je to bourák, tedy jsem.
Zastihla vás nějaká bouřka?
Letos ani jednou, což mě mrzí, protože to mám nejradši, jak lidi utíkají z lesa a my představení dohráváme v průtrži třeba jen pro pět promáčených diváků.
Co vás nejvíc rozesmálo?
Když při I. Hamižný sportovních hrách představuji Trinidad a Tobago, kde u vlajky stojí dva kluci. Tentokrát tam stál jenom jeden a já se ptal: „Trinidade, kde máš Tobago?" On pokrčil rameny a řekl: „Já jsem Kuba.“
Co vás nejvíc vyděsilo?
Před I. Hamižný sportovními hrami mě jeden chlapec prosil, jestli by mohl hrát hlavní hvězdu Jožku sportovce. Tak jsem souhlasil, ale po střelbě, když se měla předávat zlatá medaile, najednou zmizel. Ukázalo se, že z toho, že bude hrát hlavní roli, dostal takový stres, že si musel odskočit dolů do restaurace na záchody. Vrátil se až těsně před startem chůze, ale při gymnastice musel znova. Naštěstí v gymnastice startovat nemusel.
Stal se nějaký průšvih?
Na úplně posledním představení léta měl jít dřevorubec na scénu a zjistil, že si zapomněl motorovou pilu dole v šatně.
Jak jste to vyřešili?
Dřevorubec pověřil jeptišku, která byla náhodou nedaleko, ať začne krákat, což je signál pro ostatní, že něco není v pořádku, a ať pozdrží scénu, a běžel pro pilu dolů do šatny. Trvalo mu 5 minut, než se vrátil.
Co se mezitím dělo?
Uhlík s Karkulkou vyprávěli vtipy. Naštěstí to byla derniéra, takže to vypadalo, že to k tomu patří.
Vynadal jste mu?
Ne. Po celé léto byl bezchybný a je to bourák.
Co vás nejvíc překvapilo?
Stejně jako každý rok, že se diváci smáli na místech, kde bych to vůbec neočekával a naopak.
Můžete uvést nějaký příklad?
Musím?
Měl byste.
Tak třeba když jsem v I. Hamižný sportovních hrách řekl, že se bude střílet na černobílý terč. Diváci se podívali přes louku a najednou uviděli, že vedle černobílého terče stojí černobílá jeptiška s praporkem. To se smáli úplně vždycky. To rozesmálo i nesmějící se mrtvolky.
Vždyť je to skvělý fór. To jste čekal, že se smát nebudou?
Ale jó, právě proto to bylo takhle vymyšlené, ale netušil jsem, že to bude takováhle pecka.
A u čeho se naopak nesmáli?
Třeba dopisům, které čtu na začátku broučka Kakadíka. Minulý rok se tomu smáli pokaždé a letos skoro vůbec.
Čím si to vysvětlujete?
Záleží na tom, jak se to sejde. Možná to bylo tím, že minulý rok na Broučka Kakadíka chodili diváci, co nás znají, protože to byla novinka, a ti už vědí, do čeho jdou a reagují hned od začátku. Letos na Broučka Kakadíka chodili spíše diváci, kteří nás neznali a těm trvá tak dvě scény, než pochopí, že je to zábava i pro dospělé, a než se chytnou.
Zmínil jste nesmějící se mrtvoly. Co si pod tím máme představit?
My diváky a potažmo i představení dělíme do tří skupin. Plusoví jsou ti, kteří se smějí pořád a všemu, nuloví jsou průměrní, ti smějí jen tak trochu a pak jsou mínusové mrtvolky, které se nesmějí vůbec a jen tupě koukají.
Myslíte tím, že máte tupé diváky?
Ale vůbec ne! Víte, na konci kolikrát zjistíme, že jsou chápaví stejně jako ti rozchechtaní a představení je vlastně hodně baví. Jenže na to přijdeme až při rozhovoru po představení, když už je po všem.
A jací byli diváci letos?
Bylo dost plusových i mrtvolek. Zažil jsem představení Bajaja vs. drak 3D, kde se diváci chechtali od začátku do konce, takové představení nás nabíjí. A pak jsme hráli to stejné o týden později a bylo od začátku do konce hrobové ticho. To zase vysává.
Chtěl byste někomu poděkovat?
Starostovi Hořic na Šumavě. Bez něj bychom nemohli fungovat. Pak osazenstvu občerstvení dole v amfiteátru, kteří nás i naše hosty po celé léto vykrmovali a udržovali tak naživu. Pak tomu, kdo vymyslel lívance s cukrem a skořicí, pak nejvěrnějším fanouškům za dárky, kterými nás zásobovali, a v poslední řadě všem pohádkovým bytostem a sestrám Řádu biletářek soudného dne, protože všichni byli po celé léto úplně bezchybní a strašně fajn jako já.
Neříkejte, že nenastala ponorka?
Nenastala! Víte, s takovými lidmi se prostě nedá potopit a plout pod vodou.
Co plánujete?
To vám řeknu příště.
Kompletní dvacetistránkový rozhovor naleznete v říjnovém čísle časopisu Herecká sounáležitost, které vychází 3. října 2016. Dozvíte se v něm mimo jiné, kdo byl odjakživa Ptáčkovým vzorem, komu leze na nervy a kam chodí na ryby. Žádejte u svých stánkařů.